Koně-Tokio Hotel

Jak napovídá název, andaluský kůň pochází ze slunné Andalusie, nacházející se dnes v jižním Španělsku kolem Sevilly, Córdoby a Granady nedaleko pobřeží Severní Afriky. Andaluský kůň je skutečně starobylé plemeno, i když s poněkud nejistými kořeny. I před muslimskou invazí (od r. 711 n. l.) na Iberském poloostrově byli koně, avšak podobali se spíše portugalskému ponymu Sorraia, teprve dovoz berberského a arabského koně nájezdníky položil základ andalusanovi, jak jej známe dnes. Dá se říci, že moderní andaluský kůň je odlehčenou jemnější verzí berberského koně.

O zachování čisté linie se nejvíce zasloužil řád kartuziánských mnichů sídlící v městě Jerez de la Frontera (tamní kartuziánský klášter byl založen v r. 1476). Tito mniši byli ve šlechtění koní velmi zběhlí, a také v nejistých dobách ukrývali koně v odlehlejších klášterech, kde byli v bezpečí.

Po pádu posledního muslimského sídla, Granady (1492), pod náporem křesťanů se Hispánie stala evropskou a po objevení Ameriky také světovou velmocí, ceněnou nejen pro její prvotřídní koně. Iberští koně byli vyváženi nejen do Nového Světa, kde dali základ většině tamních nových plemen včetně indiánských koní, ale také do Evropy, kde zasáhli do chovu především lipického koně (což je přímý potomek andaluského koně), fríse, holštýna či connemarského ponyho. V 16. a 17.stol. se stal andalusan v Evropě oblíbeným koněm panovníků a významných jezdeckých mistrů, kteří o něm tvrdili, že "je-li dobře vybrán, je to nejušlechtilejší kůň na světě" (Angličan William Cavendish, vévoda z Newcastlu).

Jelikož se andaluský kůň z provinciálního plemene chovaného v jižním Španělsku brzy stal plemenem národním, už v roce 1912 nahradili španělští chovatelé jméno andalusan názvem Pura Rasa Española, což v překladu znamená čistokrevný španělský kůň. Moderní Andalusie, především tedy Jerez de la Frontera, však nadále zůstává centrem chovu tohoto jedinečného plemene koní.

Kohoutková výška andaluského koně se pohybuje mezi 152 až 157 cm. I přes svůj spíše menší vzrůst má velice impozantní vzhled. Krásná hlava s širokým čelem a velkýma mírnýma očima mandlovitého tvaru je zavěšena na dlouhém silném krku. Ten díky svému vysokému nasazení ovšem nepůsobí nijak mohutně, ale spíše elegantně. Plece jsou dlouhé se správným sklonem, kohoutek výrazný. Krátké a silné tělo se širokým hrudníkem a vyklenutými žebry zakončuje kulatá a velmi široká záď s nízko nasazeným ocasem. Andalusan se vyznačuje velice bujnou hřívou a ohonem, žíně se většinou nijak neupravují a nechávají se volně růst (to platí především u hřívy). Končetiny jsou středně dlouhé a silné, avšak čisté a elegantní, kopyta zdravá a odolná.

Toto plemeno se vyznačuje pyšným držením těla a vysokými vznešenými chody, které jej předurčují pro drezúru vysoké školy. Neobyčejně ohebné zadní končetiny v kombinaci s kompaktním a dobře utvářeným tělem těmto koním dovolují pohybovat se přirozeně i ve vysokém shromáždění.

Z barev můžeme mezi andalusany nejčastěji vidět bělouše (včetně grošovaných s červeným nádechem - morušových) a grošáky, vyskytují se ale i hnědáci a vraníci.

 

Andaluský kůň vyniká nejen svým ohnivým temperamentem a odvahou, ale také vstřícnou povahou a učenlivostí, která jej předurčuje k všestrannému jezdeckému využití. Je velice citlivý, dokáže reagovat na velice jemné až nezřetelné pobídky, a to nejen při ježdění, ale též při výcviku ze země.

Andalusan je všestranným jezdeckým koněm, schopným pracovat jak na drezúrním obdélníku, tak i v ulicích španělských velkoměst ve službách tamní policie. Jeho vysoká akce nohou a líbivé chody jej předurčují pro vysokou španělskou školu, podobně jako lipicána, v plné kráse jej můžeme spatřit především v jeho domovině na různých přehlídkách a fiestách (španělských slavnostech). Je chován také jako nejvhodnější kůň pro koridu, španělské býčí zápasy, kde musí být schopen bleskurychlého manévrování, rychlých změn směru, cvalu do stran atd. Do výcviku každého takového koně bývá zahrnuta také práce s garrochou (dlouhá tyč v ruce jezdce), kolem které kůň provádí sérii obratů, piruet a ustupování. Celý trénink potom připomíná spíše tanec než přípravu na koridu.

Andalusan nevyniká nikterak rychlým cvalem, ale spíše vznosným shromážděným třídobým pohybem. Je však až nevídaně obratný, jeho manévrovací schopnosti jsou až obdivuhodné. Typické je pro něj velmi výrazné podsazení zadních nohou, váha jezdce sedícího o něco víc vzadu než v klasickém anglickém ježdění tak spočívá spíše na zádi. Předek koně se tak stává obratnějším a hbitějším při rychlých změnách směru. Pohled na dobře přiježděného španělského koně je potom přímo pastvou pro oči.

Pro iberské koně je typický i španělský styl ježdění a také speciální sedlo s vysokou přední a zadní rozsochou, napomáhající jezdci lépe držet rovnováhu i při složitějších cvicích. Pro andalusany je také typické vzpřímené hrdé držení těla, hlava je ve shromáždění sice na kolmici, ale mohutný, vysoko nasazený krk ji dovoluje nést poněkud výše než je tomu u ostatních teplokrevníků. Také výcvik mladých koní se ve Španělsku provádí ve speciální čtvercové uzavřené jízdárně zvané picadero (o velikosti cca 10x10 m), která na rozdíl od kruhové ohrady dovoluje koni pracovat jak na rovných stěnách, tak v rozích a skýtá také podstatně více možností k různým cvikům.

Koně chovaní na Iberském poloostrově by se dali zahrnout do jedné velké rodiny iberských koní. Všichni mají stejné předky odvozované především od muslimských koní, v dnešní době se však liší především místem chovu a mnohdy i drobnějšími odlišnostmi v exteriéru. K iberským koním se tak počítá kůň zvaný andalusan, španěl, kartuzián, lusitano, Alter-real, Zapateo apod. V podstatě jde však o jednoho koně náležícího k iberskému typu.

Pokud bychom chtěli být přesní, nejvýraznější rozdíl bychom asi nalezli mezi španělským typem koně, což je andalusan neboli Pura Rasa Española, a portugalským typem koně zvaným lusitano (Lusitania je starý název pro Portugalsko). Lusitano je obecně poněkud hrubší než andalusan, jeho záď je strmější, důsledkem čehož je i jeho ohon nasazen ještě o něco níže než u španělského kolegy. Také profil má výraznější vyklenutím (lehký klabonos). Ostatní znaky jsou však společné, včetně převládajícího zbarvení a bujné hřívy a ohonu. Lusitano stejně jako andalusan vyniká v dovednostech vysoké školy a také v manévrování při koridě.